Předčasná bilance
Tak tak sedím, koukám z okna, jak babí léto pomalu mizí a asi trochu předčasně přemítám, co nám ten rok dal a vzal.
Dal nám toho hodně. Dva nové koňské členy naší zvláštní komunity, Samíka a Woodyho a jednu úžasnou slečinku plémě lidského, Verunku. A spolu s nimi radosti a starosti, bez kterých to prostě s mláďatama a miminkama asi nejde. I když občas by dal člověk zlatý prase za to, aby to bez nich šlo. Hlavně bez těch starostí. Neustálý stereotypní kolotoč. Do práce, vydělat peníze, odevzdat jiným, vodit na vodítku, zvedat nohy, určovat pravidla. Nestěžuju si, to ne, naplňuje mě to. Jinýma očima, nakrmit, přebalit, uspat, utišit atd. Nepochybuju ale o tom, že ani Hanča si nestěžuje, i když se krize kolikrát dostaví....A i když člověk padá na hubu, postaví se na nohy a jde dál. Je to těžký a zavazující, ale má to smysl...jinak by byl život tak strašně prázdný.
Dál, z toho méně realistickýho směru, jsme obohaceni o spoustu nových zkušeností, prošli jsme si další nové a někdy dost nepříjemné situace, ze kterých doufám budeme všichni čerpat zkušenosti a budem se snažit, abychom je příště zvládli jinak, lépe. Bez větších problému, hořkosti a zášti. Byli jsme postaveni do situací, kdy jsme museli sklonit hlavu a s velkou pokorou je přijmout a vyrovnat se s nimi, potlačit svojí tvrdost a hrdost. I z toho si doufám vezmeme ponaučení. Jsme obohaceni také o to, že se dá držet pospolu i přes menší rozepře a že všechno se dá v klidu vyřešit a o všem si popovídat. Že máme za sebou lidi, kteří nás nenechají topit se v problémech a vždy při nás stojí. To je hodně cenné bohatství. To jsou radosti.
A co nám vzal? Tady mi nenáleží mluvit za druhé. Mě osobně vzal spoustu iluzí o lidech. Asi jsem konečně přestala být tak moc naivní a už na lidi jako takové nekoukám s růžovými brýlemi a na každého jako na kamaráda. Zase dobré ponaučení. Dále mě osobně vzal dva skvělé lidi, kteří mi byli neskutečně blízcí a stále marně přemýšlím, čím tu prázdnotu, která po nich zbyla zaplním. O prvním mluvit nebudu, to už byl holt sám život. A o druhém mluvit nechci, to je hodně živé a dosud jsem se s tím nesrovnala a asi ještě dlouho jen tak nesrovnám. Jen člověk kroutí hlavou a přemýšlí, jestli ještě existuje nějaká spravedlnost. A že kolikrát jen náhoda rozhoduje o dalším životě. A proti tomu je člověk absolutně bezmocný. Nedá se už nic dělat, jen zvednout hlavu a pomalým, težkým krokem se vydat dál. A věřit, že bude líp. Všechno je prostě tak, jak má být.
Když po to po sobě čtu, už se usmívám. A tak trochu doufám, že zbylé necelé tři měsíce tohodle velmi rozporuplného roku budou plynout bez nějakých dalších neobvyklých a extrémních situací. Přece jenom si potřebujem všichni odfrknout. :)
Takže lidičky, hlavu vzhůru a pevnou víru v to, že bude líp :) takže se mějte a zase někdy společně všichni na kafi u koní!!!!! :)