Tak nějak...
Tak nějak jsem chtěla vybrat tu nejjedovatější barvičku,která by odpovídala mojí náladě.Žádná teda úplně nevyhověla,nicméně mozek mi napověděl,abych barvy střídala,třeba tak vznikne naprostý chaos - což také plně odpovídá stavu mé mysli.Kromě toho,když se ten chaos trochu usadí,vznikne mi v mozku vzduchoprázdno,jakési tmavé,černočerné nic,ze kterého tu a tam vyplave jako leklá ryba myšlenka typu "složenky..." "technická kontrola auta..." "rodičák..." "co jenom uvařim..." - a podobné zoufalosti,takže raději nutím mozek k tomu chaosu,abych furt nemyslela na ty leklý ryby....
Tímto dlouhým a chaotickým(proč asi?) úvodem se dostávám k tomu,abych omluvila svou neschopnost napsat něco smysluplného do našeho zápisníčku,i když funguje už nějaký ten den a vlastně jsem k jeho vzniku tak trochu přispěla vlastnictvím své plechové Kristýny (neboli auta).Chaotično posledních dní mě totiž paralyzuje k naprosté pasivitě a k celkové nechuti k čemukoli.
Fuj ty barvy jsou teda chuťovka.
Nicméně ať je hnusně a depkovatě na duši i kolem nás,a i když mi přijde,že ta má zpruzelost je už tak nějak chronická,musim přiznat,že jsem měla včera a dneska dva zážitky,který mě prostě pohladily na duši a tak nějak daly naději:
1. Včera - koukla jsem letmo v práci a při práci z okna a nad odpornýma barákama uprostřed města kroužil čáp.Nikdy jsem neviděla čápa letět a přišlo mi to děsně legrační,s tim dlouhým,tenkým a nataženým krkem,že jsem se prostě jen tak přiblble musela usmívat.Byl nádhernej.
2.Dneska - na Lanovku se vrátil ten bezdomáč,co hraje na kytáru a tklivým hlasem (a nádherně čistě) hraje a zpívá všechny ty profláklý songy,co si pak člověk se stejně přiblblým úsměvem(jako když sleduje čápa z okna) musí broukat celej den.
A to znamená,lidi,opravdu jen to jediný - JARO JE FAKT TADY.